Jsem velmi vděčný za to, že jsem v pátek 10. července večer opět mohl hledat i vytvářet harmonické průsečíky svého relaxačního hraní a zpěvu s prostorem a Duchem Muzea Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou!
Místnostem, ve kterých žil, tvořil, přijímal návštěvy a vedl s nimi dlouhé rozpravy na rozličná témata duchovní i dobově aktuální, rovněž tak v nich v podvečerním tichu meditoval a v kontemplačním ladění spočíval básník Otokara Březina, dnes říkáme Muzeum. A je to tak správně. Je to Muzeum, i když….
Tyto prostory jsou opravdu jedinečné a jsou stále životu otevřené! Stejná je podlaha, po které Otokara Březina chodil, stejné jsou předměty, které používal, stejné jsou skříně, ve kterých opatroval své vzácné knihy. Stejný je Duch tohoto místa, který není statický, ale stále nás jemně vybízející k zamyšlení se nad sebou a nad životem.
Vybízející nás k zastavení svých chvatných kroků v rozličném naplňování svých časných cílů, které je potřebné naplňovat, ale jejichž intenzita a prostorová a často nadmíru vysilující zvyková náročnost, nás mnohdy vyčerpává tak, že představa zastavení se, spočinutí, otevření se duchu místa, které v sobě i přes bouře staletí nese cosi velmi svěžího a přítomného, tato představa pro nás díky permanentnímu deficitu sil může být jaksi nadstavbová a prvoplánově obtěžující.
Tím třeba i zbytečně provokující a naléhající na to, abychom se vzdali něčeho, co nám v dané chvíli připadá důležité a nenahraditelné. Co ale v náhledu na celkový kontext našeho života může být shledáno nepotřebným. Možná máme trochu strach před tímto náhledem! Možná i proto jsou pro nás schody do bytu Otokara Březiny z určitého úhlu pohledu tak strmé a schůdné s jistými obtížemi!
Schody vedoucí do bytu Otokara Březiny jsou ale opravdu dosti strmé!
Ano, musel jsem v pátek vyvinout zvýšenou intenzitu svalovou i rovnovážnou k vynesení všech svých muzikoterapeutických nástrojů včetně sady tibetských mís, bubínků, ústní harfy, dešťové hole, fujary, indiánské píšťaly i kytary…do prvního patra domu!
Ale vylézt tam, a za dveřmi se zhluboka nadechnout, zhluboka si vydechnout, pomalu se rozhlédnout a nechat alespoň na pár chvil za sebou své povinnosti, radosti i strasti, své spory i rozpory i paměť svých nikdy nekončících nutkání k vykonání čehokoliv…ponořit se tak s otevřenou myslí a s tichem v srdci do životních i uměleckých osudů výjimečného člověka…dovolit si to…to by se dalo někdy risknout, ne?
V pátek jsem na začátku relaxace v rámci úvodního naladění hrál svou v podstatě nejnovější píseň s názvem Z letních rán rosa padá, pak mnou zhudebněnou báseň Otokara Březiny Magické půlnoci a takovou malou mantru o pokoře a souznění.
Následoval asi hodinový proud živé hudby a zpěvu na výše jmenované nástroje. Jsou to kromě kytary nástroje s takzvaně přirozeným laděním. Mohu na ně hrát pouze v jedné tónině (kromě tibetských mís) a díky tomu alikvótní tóny, které takto vytvářím jsou v takové harmonizující kvalitě, že když je těmto vibracím člověk vystaven déle jak deset minut, tak jeho síly fyzické, životní i astrální (tedy hlavně emoce), mají tendenci se harmonizovat tak, jak je to člověku přirozené.
Přitom se i naciťuji na přítomné lidi a dle jejich nastavení volím intenzitu hraní a někdy i posloupnost nástrojů při produkci.
Celé této celostně muzikoterapeutické metodě se také někdy říká masáž zvukem.
Prostory bytu a přilehlé pracovny nejsou velké. Navíc se relaxuje lépe ve vodorovné poloze. Přítomných asi deset lidí tedy mělo dostatek místa na to, aby se mohli v klidu uložit a otevřít se harmonizujícím vibracím.
Po skončení relaxace jsme ještě chvíli poseděli v prostorách knihovny, povídali jsme chvíli vážně, chvíli s humorem a ač máme na různé věci různé názory, v debatě se to nijak rušivě neprojevilo.
Děkuji tedy všem za propojení se, za lidské souznění, za ochotu vzájemně se respektovat a otevřeně si naslouchat! Není to málo! Naopak!
A moc se těším na příště a věřím, že nám bude další „příště“ dopřáno!
Petr Kopejska, předseda SOB
Foto: Zbyněk Hobza
