Část promluvy v rámci pietního aktu u hrobu Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou dne 26. března 2022.

   Když se Jákob vracel do země Kanaánské, odkud před dvaceti lety s pomocí své matky uprchl, aby se vyhnul hněvu svého bratra Ezaua, kterého připravil podvodem o statut prvorozeného syna, trpěl silnými pocity viny a toužil po usmíření se s bratrem.

   Rozhodl se strávit noc před rozhodujícím setkáním v modlitbách a prosbách.

   Takto mluvil k Bohu: „Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal….vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě i matky s jejich dětmi…“(Gn 32, 11.2)

   Brzo na sobě pocítil silný dotek čísi ruky! Myslel si, že mu nějaký nepřítel usiluje o život. Ve tmě oba zápasili na život a na smrt. Nezaznělo jediné slovo, ale Jákob vynaložil veškerou svou sílu a nepolevil ani na okamžik. Zatímco zápasil o svůj život, jeho nitro sužoval silný pocit viny. Jeho hříchy ožily a hrozilo, že ho odloučí od Boha.

   V hrozné úzkosti si vzpomněl na boží zaslíbení. Zápas pokračoval téměř až do svítání. V jedné chvíli cizinec položil svůj prst na Jákobovo stehno a v okamžiku ho ochromil. V tu chvíli patriarcha poznal, že zápasí s nebeským poslem. S nadlidským úsilím Jákob anděla svíral ve svém sevření. Anděl naléhal: „Pusť mně, vzešla Jitřenka.“ Jákob chtěl mít jistotu v odpuštění. Odvětil tedy: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

   Na důkaz, že mu bylo odpuštěno, mu anděl řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (Úskočný), nýbrž Izrael (Zápasící Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstál jsi!“ (Gn 32,29).

   Tolik kniha Geneze.

   Jákob trpěl silnými pocity viny, strachem, hrůzou, bál se, že jeho hříchy, které si náhle jasněji a naléhavěji uvědomil, by ho mohly odloučit od Boha.

   Jákob bojoval s vnější nepřítelem, kterého dlouho nebyl schopen ve tmě identifikovat. Přitom prožíval vnitřní boj. V něm mu hrozila ztráta spojení s Bohem.

   Tedy vědomě prožívaná ztráta niterného duchovního spojení. Ztráta vědomého prožitku božství v sobě. Bůh už nebyl jen vně, na nebesích, ale Jákob ho prožíval ve svém srdci jako vítězného Ducha proměny. Pocity viny a další, jak dnes říkáme – negace, tedy hříchy, byly tak silné, že se Jákob obával toho, že by toto uvědomované životně důležité pouto mohly přervat.

   Jákob jako první z lidí učinil své nitro bitevním polem! A poznal, že v opravdové sebereflexi a v přijetí svých vin a hříchů, nachází odpuštění a smíření.

   I Otokar Březina učinil svou duši bojištěm. Ve svých tichých, ale těžkých zápasech o harmonii, klid a smíření, zvítězil! Zvítězil, a svým básnickým a esejistickým dílem nám zanechal úžasné svědectví o svém zápase s Andělem! Děkujeme, drahý Mistře!

   Jákob svou silnou touhou po odpuštění viny, kterou v sobě nosil 20 let, postavil základ k tomu, že i my (každý z lidí) můžeme ve svých duších bojovat se svými vinami, hněvy, strachy a smutky, a pokud je naše touha po odpuštění, harmonii a smíření opravdová, tak už Země nemusí více trpět tím, že její kvetoucí zahrady budou náhle proměňovány v „terén“, že životodárné náruče krajin se stanou bitevními poli posetými mrtvými těly….

   Ten, kdo se obává hlubší sebereflexe jako čert kříže, kdo v sobě řadu let nosí neuvědomovanou hrůzu ze svých vin a hříchů, tvrdošíjně odmítá se s nimi utkat sám v sobě, tedy uvědomit si je, z toho se nakonec tyto valí jako temné a nekontrolovatelné podněty jeho vnějších agresivních činů! Takový člověk pak všude vidí vnějšího nepřítele a cítí se být permanentně ohrožen! A věří desinformacím, jinak řečeno lžím, které následně sám vydává za pravdy.

   Touží po bezpečí a klidu. Ale odmítá sebereflexi a sebeuvědomění jako legitimní nástroje k jejich dosažení. Vyvolává jaksi automaticky vnější konflikty a války a v nich bezcitně ničí a drancuje….to vše činí ze zbabělosti, z jakéhosi přetrvávajícího pubertálního vzdoru zraněného ega.

   V pokročilejším stádiu tohoto procesu osobnostního rozvratu devastuje raději životy milionů lidí, než aby podstoupil zápas se svým andělem! Nechce přijmout zodpovědnost sám za sebe, nechce žít svůj život. Uchyluje se k prázdným a bezobsažným válečným strategiím jen proto, aby svému životu dal alespoň na chvíli zdání smysluplnosti!

   Děkujeme, drahý Mistře, za Vaše svědectví o tom, jak vést individuální vnitřní boj a jak v něm uspět!

   Tím svědectvím je Vaše dílo, které nechť zní!

„Nebesa jsou stav duše, a brány vyšších světů nejsou od nás odděleny propastmi věků a prostoru, mezi nesčíslnými světy vnitřního vesmíru náš duch prodlévá v tomto světě, k němuž došel svou čistotou. Svatodušní dny lidstva klenuly se v azurném záření nad našimi mistry a klenou se i nad námi, když dovedeme se přetvořiti láskou.“ – (esej Zrcadlení v hloubce)

   Petr Kopejska – předseda Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou