OD ZÁBLESKŮ K PLNÉMU SVITU SVOBODY A LÁSKY

    Vítám vás na dnešním pietním aktu. Setkáváme se opět na tomto místě nazvaném přítelem Otokara Březiny Františkem Jechem Místem harmonie a smíření. Dnes si připomínáme 94. výročí úmrtí Otokara Březiny, básníka a člověka, který jak svým dílem, tak svým životem ztělesňoval hodnoty, bez nichž se nelze v lidském smyslu vyvíjet, spolupracovat, tvořit, žít. Je to především svoboda a láska. Nikde na Zemi nemůže existovat láska bez svobody a svoboda bez lásky. Jsou to dva póly jedné reality.

   Každý člověk touží po lásce a svobodě, ale pokud máme skutečnou svobodu a lásku žít a svým životem naplňovat, často v nás zvítězí strach z neznáma. Z jakéhosi volného prostoru, který ještě neumíme naplnit tak, abychom se v něm cítili bezpečně. Tak, abychom nepodléhali závrati z prázdnoty a osamělosti, z nekonečnosti vesmírných krajin. Pokud nejsme ve svých srdcích pevně zakotveni v moudrosti a pravdě, pak se lásce a svobodě stále jen učíme. A možná, že právě toto učení je jedním z důležitých úkolů člověka tady na Zemi. Snad je to i jakési naše poslání.

   Ve své dnešní promluvě vycházím z výňatku z eseje Otokara Březiny „Oslnění svobody“. Ten nejprve ocituji a myšlenku dále rozvedu.

   Cituji:

  „Týž sen svobody, jež zpívá v nejvyšších chvílích milujícího, ozývá se bolestně i v temném životě davů. Z královského rodu je člověk, nižádné ponížení, třeba trvalo tisíciletí, nemůže zbavit ho tajemných stigmat, vtisknutých jeho Duchu. Zrak, otevřený vnitřnímu světu, nikdy se docela nezavírá, svaté šílenství věšteb neumlká. Gigantská křídla, zavřená a svinutá v množství, čekají na svůj den, aby rozepjala se vesmírem, vichr Ducha, v němž jako plameny třesou se Slunce. Řád, udržující národy, lesk vladařstev, tvorba zákonů, vojska a loďstva jsou jen prozatimní ochranou skrytého díla svobody, o němž pracují všichni poznávající na zemi.

   Mukami a krutými rozkošemi soutěže a boje veden je dosud člověk k tomuto dílu, iluzemi cti, pýchy, přeceněním rodu, plemene, společenství, dychtivostí vlády, bolestí a smrtí.

   Nedovede se dosud roznítit k dílu pouhým rozhodnutím lásky. V trýzních a tmách tvoří se teprve společný jazyk rodu. Příliš mnoho smutku je dosud ve věrnosti a bratrské službě. I dílo lásky koná člověk nevěda, a jako slepec otvírá dveře života, tápaje.

   Hranice mučedníků hoří na rozcestí věků. Andělé života a smrti dohlížejí nad dílem zástupů jako dozorci hospodářovi o žních. Ale andělů života dosud člověk nevidí, ani sladkého úsměvu jejich.

   Není však marná práce věků, mučednictví milujících, přerod plemen, duchovní úsilí každého z nás. Každé slovo lásky, každá střepina skla odhozená z cesty, aby nezranila bosé nohy, každé pojmenování věcí jejich pravým jménem, každé prolomení mříží sobectví našeho má svůj ohlas ve světě vyšším. (esej Oslnění svobody)“

   Konec citace.

   Svoboda rozhodování se sám za sebe ze svých niterných pohnutek je stále velmi rizikovým podnikem. Patrně je to tím, že k jeho postupnému a v časovém horizontu těžko odhadnutelnému okamžiku završení je třeba určité čistoty vnitřního prostoru lidského Ducha. Čistoty, která prýští z bezpečné, zcela reálné a nepochybující zakotvenosti právě ve svém individuálním vnitřním prostoru Ducha, prostoru, který si každý člověk v sobě musí svou vůlí a touhou postupně dobývat.

   Dobývání a čištění tohoto niterného prostoru přijetím a odpouštěním souvisí s mnoha a mnoha chybnými rozhodnutími.  S přijetím následků těchto svých rozhodnutí. Nevzdat to a zkoušet to znovu a lépe a nepodlehnout strachu z další chyby, je aktem jedné z nejobtížnějších proměn člověka na jeho pozemské cestě. Je aktem proměny člověka hledajícího sebe sama ve svém niterném domě plném iluzí a snů, představ a domněnek o sobě a o světě, v člověka v Duchu ukotveného, plně a s jistotou prožívajícího sebe sama jako lásku, čistotu, tvůrčí energii a svobodu, zakotvenou trvale v nejvyšší a zároveň nejhlubší Pravdě o sobě, o světě, o životě. K této životní a zásadní proměně je potřeba mnoho víry, důvěry, naděje, životní síly a pokory.

   Ano, stále ještě bojujeme o holé přežití. Hledáme bezpečné přístavy, nezpochybnitelná znamení důvěry. Každým svým krokem vpřed se zároveň ohlížíme a bedlivě zkoumáme, jestli někdo nesleduje naši cestu jen proto, aby nám ji mohl vzápětí nějak znepříjemnit. Přetnout, přehradit, zatarasit. Málokdy jsme si trochu jisti svými vlastními kroky, konáme většinou ze strachu, abychom nebyli odhaleni, abychom nebyli přistiženi při něčem nekalém.  I když k tomuto strachu neexistuje nějaký relevantní zevní důvod, stále je v nás nějak neodbytně přítomen.

   Ten strach je podobný strachu turisty, kterému se nečekaně porouchal vůz a on nemůže jet dál a musí zůstat na místě, kterým chtěl jen projet, ale situace se změnila, a on na tom místě bude muset nějakou dobu žít. Nezná místní obyčeje a pořádky a opatrně se rozhlíží kolem sebe. Každé vrznutí dveří, každý pohyb na obzoru ho znejistí. Hledá si obživu, hledá spřízněné duše, docházejí mu původní zdroje…

   Když mu ještě jeho vůz bezvadně fungoval, tak zcela samozřejmě a bez otázek jel a neuvědomoval si, že se jím valí vlny nádherných energií, lásek, svobod, tvůrčích nadšení a jistot! Nyní si bolestně uvědomuje, že to vše nějak záhadně ztratil. Prožívá pocity oddělenosti, i když si nevzpomíná, od čeho je oddělen, prožívá pocity osamělosti, i když si nevzpomíná v jakém že to žil společenství. Cítí ale jasně a zřetelně, že se tady na tom místě musí usadit a žít. Že to má nějaký skrytý smysl. Že má smysl vytvořit si zde svůj bezpečný a jasně ohraničený životní prostor. Že má smysl vycházet z něj občas ven, aby prozkoumal jiné podobné prostory. Že má smysl dostávat se do konfliktů a vyhrocených střetů, jejichž skutečný význam je také podivně zastřený a nepochopitelně bolestivý.

   Člověk na Zemi stále víceméně přežívá. V občasných záblescích lásky a svobody jako v zrcadleních jeho vlastního sebe si jen částečně vědomého Ducha cítí naději. Naději ve vyústění spletitého a zauzleného podzemního kořenového systému přítomnosti v radostně a zářivě plynoucí řeku budoucích prožitků a činů, které nebudou konány na základě strachů z nepřežití, ale z vědomě prožívané a směrované znovunalezené lásky, pravdy a svobody.

   Není tedy marná práce věků a mučednictví milujících, jak zmiňuje Otokar Březina, nikoliv, protože je to vývojová cesta od člověka závislého a tápajícího, kterého je třeba zvnějšku sytit a oživovat k člověku samostatně v lásce a ve svobodě svou přítomnost i budoucnost z individuálního Ducha tvořícího a oživujícího!

   Věčnost a Prozřetelnost, nechť nám pomáhá k úspěšnému završení této niterné a následně i vnější proměny individuálního Ducha člověka i světového společenství lidstva! Kéž jsme tuto pomoc Prozřetelnosti schopni v každodenním všedním kolotání našich strastí a radostí spatřovat a přijímat! Kéž dokážeme být vděční i za ty strasti a bolesti každodenní žití pracující v nás jako nástroje vedoucí ke skutečné niterné svobodě, která nebude člověka oslňovat, ale která se stane jeho po zásluze vydobytou životní realitou!

Děkuji za pozornost

Petr Kopejska – předseda Společnosti Otokara Březiny