„Dlouho jsem přemýšlel o tom“, řekl mi téhož dne Otokar Březina, „jaké poslání mají na zemi zvířata. Zastavil jsem se jednou u mraveniště a pozoroval, to hnízdo. Jsou tam mravenci větší a menší. Podivno Ti menší mravenci připravují dílo, ve kterém větší pokračují. A poměr obojích je týž, jako by jedni lidé pracovali v přízemí a druzí byli tak velcí, že by mohli, stojíce dole jak ti první, pracovati a pokračovati v díle prvních až ve třetím poschodí.

I napadlo mi, že zvířata jsou tu proto, aby nás učila. Nemohou tu být snad pro maso. Tomu odporuje ta jejich přítulnost, jistá inteligence, ten smutný pohled. Jsou to naši učitelé. Proto nemohu vidět, jak se zvíře zabíjí. Mám silnou antipatii proti řezníkům. Cítím k nim takový odpor, že v jejich přítomnosti je mi nevolno a nejsem schopen jediné myšlenky.„

Tak mluvil Otokar Březina o zvířatech.

(Jakub Deml v knize “Mé svědectví o Otokaru Březinovi”, Rudolf Škeřík, 1931)