Premiéra inscenace režiséra Michala Zetela Anna Pammer byla na scéně jihlavského Horáckého divadla uvedena v sobotu 12. září. Zvolený termín i dramatický titul, jímž divadlo otevřelo novou sezónu na Vysočině, se ukázaly jako mimořádně prozřetelné. V tutéž sobotu totiž v Jaroměřicích nad Rokytnou probíhalo tradiční setkání Společnosti Otokara Březiny k 158. výročí narození tohoto symbolistického básníka. Tato šťastná souhra okolností přivedla do divadla členky Společnosti Anny Pammrové i příznivce Otokara Březiny. Premiéra hry podtrhla slavnostní atmosféru nejen v hledišti, ale i při následných rozhovorech ve foyer. Setkání obdivovatelů obou tvůrců vytvořilo symbolický můstek mezi duchovními světy těchto myšlenkových solitérů a dodalo večeru vřelý, autentický rozměr.

Ještě než se ponoříme do samotné interpretace hry o významné filozofce a spisovatelce Anně Pammrové, nelze opomenout její rozporuplný název. Tvar Anna Pammer bez přechylování má zřejmě zdůraznit její nezávislost, feministický rozměr díla a zasadit ji jako spisovatelku a filozofku do mezinárodního kontextu. Výsledek však působí spíše nešťastně — namísto přesvědčivého gesta vede k nežádoucímu komolení jména na „Pammerová“ a ke zbytečnému zastření skutečné podoby příjmení Pammrová, které jako autorka sama používala.

Jakmile se však pozornost přenese z názvu na jeviště, inscenace si diváky získá během prvních okamžiků. Minimalistická a nadčasová scéna ideálně ladí s architekturou Horáckého divadla. V kontrastu s hlasovou mnohostí pěveckého sboru přitahuje pozornost od prvního tónu a první repliky, což skvěle doplňuje práce se světlem v rukou Adama Hrušky. Vizuálně úsporný prostor pod scénografickou taktovkou Evy Zezuly, zbavený rekvizitního balastu, dává vyniknout myšlenkovému obsahu textu a dobře odpovídá syrovému životnímu stylu Pammrové.

Mimořádně výmluvná je symbolika hrnců. Představitelka Anny, Kamila Zetelová, po nich s neobyčejnou lehkostí kráčí nahoru a dolů po celou hodinu a půl — a do toho navíc zpívá! Za tuto náročnou pohybovou přípravu patří dík Anně Korbě Vanacké. Obyčejné smaltované nádoby nezastávají jen symbolem ubíjející domácí rutiny. Proměňují se v alchymické nádoby a náznaky těhotenství, z nichž, i navzdory jim, vře a překypuje bytostná touha Pammrové po duchovní transcendenci a vnitřní svobodě.

Nejpůsobivějším prvkem inscenace je zvuk a zakomponování pěveckého souboru přímo do děje. S prvními tóny se z černobílého lesa postav vyloupne hlavní hrdinka, aby se k němu v závěru jako „jedna z mnoha“ opět vrátila a zcela se v něm ztratila. Tomuto nápadu tleskáme. Hudební a vokální složka autorské dvojice Josefa Fojty a Emanuela Míška nefunguje jen jako doprovod děje, ale jako aluze na celoživotní snahu Pammrové o vytvoření čistšího a nosnějšího jazyka. Tam, kde běžná lidská řeč naráží na své limity, přichází vícehlas jako jediný možný prostředek pro vyjádření dosud nevyslovitelného. Sbor navíc v druhém plánu odkazuje na antickou tragičnost, neodlučitelně spjatou s nepoddajností a životní neústupností hlavní hrdinky.

Vedle sboru doprovázejí protagonistku chlapec a dívka v podání Romana Tvarůžka a Markéty Bohadlové, kteří ztvárňují klíčové postavy z autorčina života. Ačkoliv byl například mladý Březina podán velmi přesvědčivě a originálně, pro nezasvěcené diváky může být neustálá proměnlivost postav bez znalosti kontextu hůře čitelná.

Dramaturgicky je příběh rozdělen do dvou linek. První sleduje osudy Pammrové od jejího dětství s Březinou přes sňatek s Františkem Krohem, narozením syna Františka až po smrt Březiny, po níž poprvé uléhá „na hrnce“ — což symbolizuje definitivní rozluku její osobnosti spjaté s všednodenností po ztrátě bytostně spřízněné duše. Druhá linka pak Annu zachycuje v pozdějším věku při vzpomínání na vlastní životní peripetie po boku neteře Almy Křemenové. Právě díky svědectví Almy (autorky biografie Pammrové) ji Marie Bohadlová představila alespoň krátce i v rovině velmi citlivé a milující ženy, tety a matky, jíž nepochybně byla, přestože po většinu hry je pojata jako žena vzdorující a nekompromisní. Divákům méně obeznámeným s životem filozofky pak mohou napomoci projekce klíčových slov z tarotu nad scénou (např. Velekněžka, Věž, Mistr, Smrt…), které rámují jednotlivá období a provázejí diváka autorčiným vnitřním zráním.

Soubor Horáckého divadla v Jihlavě vytvořil inscenaci, která je vizuálně i zvukově podmanivá, myšlenkově poctivá a symbolicky hluboká. Nahlédnutí do vnitřního vesmíru Anny Pammrové se proměnilo v mimořádný divadelní zážitek.

V Lázních Velichovky 1. 10. 2026

M. M.