Bohumil Čapek
Několik vzpomínek na básníka Otokara Březinu – rok 1929
„Spatřuji smysl života v konání dobra“ (O. B.).
Děkuji osudu, že mně dopřál seznámit mne s člověkem vysoce vzdělaným, a přitom tak úžasně skromným jako byl básník Otokar Březina.
Vzpomínky tyto mi utkvěly v paměti a napsal jsem je jako památku svým dětem.
Pane učiteli, jak nazýval jsem básníka, když 2x týdně a 5 roků nepřetržitě jsem k němu docházel až do konce jeho života. Vždy ve středu a sobotu o 8. hodině ráno. Osloviti jinak, než jak shora uvedeno, nikdy jsem si nedovolil, dívaje se do dobráckých jeho očí, byl jsem přesvědčen, že styk s ním po jiném oslovení by se stal cizí.
Nepřál si nikdy, jak se mi často zmínil, nějakých titulů. (Jedenkráte jsem se tam sešel s p. Františkem Čtveráčkem krejčím, byl mu měřit šaty a on tituloval básníka mistře a on mu odpovídal také „mistře, módu na mě nezkoušejte, já jsem starý muž “).
Vzpomínám si, když poprvé jsem vstupoval do jeho bytu a pravil mu, že je mi velikou ctí, že mohu k němu docházet, vlídně vše odmítl a přátelsky se na mě podíval. Vždy po zaklepání a vkročení do jeho bytu a pokaždé i při odchodu ruku podával a vždy s úsměvem.
Práce mého oboru spočívala v úpravě jeho vousů, které musely být vždy pečlivě upraveny a on v malém zrcátku to vždy kontroloval a sdělil mi zase s úsměvem, tak to je dobře. Častokrát ráno teprve vstával, pracoval dlouho do noci, říkal, že to má nejlepší klid. Často jsem chvíli čekal a on si mezitím mlel na mlýnku kávu a pamatuji se, že ani někdy se nenasnídal a když jsem odcházel, káva zůstala na stolku, ale on příchozího pěkně a mile přivítal. Jedenkrát jsem tam taky ještě byl, když p. Rezek školník (to byl starý školník jeho pravá ruka a který měl básníka velmi rád, nosil mu obědy a i různé nákupy) mu oznamoval, že tam čeká nějaký člověk, pravil mi s dobráckým úsměvem. Já je prosím, by mi dali pokoj, ale ono je to stejné, přijmu je nebo ne. Čtu o sobě věci, co jsem dělal v mládí, kdy jsem chodil a na co si sám nemohu vzpomenout. Oni si asi přečtou něco v nějakém kalendáři, přisoudí to mně, napíšou a je to. A hodně se tomu zasmál. Jednou mi vyprávěl básník, že k němu přišel velmi mladý člověk a ten se mu svěřil, že bude redaktorem a básník mu řekl, aby si to rozmyslil, že je moc mlád, že ještě nemá mnoho životních zkušeností, co by jim psal.
Také často říkal, že mládí je radikální. Při úmrtí spisovatele Holečka, takových lidí je nám potřeba a oni odcházejí. Je ho škoda, když tu byl mezi námi, cítili jsme se spokojenější.
Novin a knih byl plný stůl, který stál uprostřed pokoje a u okna měl psací stůl, kde pracoval, že ani náčiní jsem neměl kam položit. Říkal, mám tady spoustu novin, ale málo jich platím. Posílají mi sem svoji práci různí redaktoři a mladí spisovatelé a čekají, co jim řeknu. Když ta jejich práce je pěkná, pochválím a když ne, mlčím, abych nepokazil aspoň radosti.
Také často říkal, že spatřuje smysl života v konání dobra. Ptával jsem se básníka na různé knihy, například o Zolových. Pravil, tento spisovatel, když jsem četl jeho práce, zbavoval mě radosti ze života.
Myslím, že je lépe, když se spisovatel snaží povznést člověka, aby skutečně po přečtení díla se cítil spokojen a našel v sobě uklidnění. Při všech těch řečích měl pěkný a milý výraz ve svých očích. Jedenkráte v létě přijel do Jaroměřic páter Deml (on jezdil velmi často k mistrovi Březinovi), byl jako kněz oblečen v bílých šatech a kolárek na krku a sokolský odznak na kabátě. Když jsem se tehdy o tom mistrovi zmínil, měl tolik šelmovský a dobrácký úsměv, řekl mi, že má nějaké nedorozumění s panem biskupem.
O spisovateli Vrbovi žertovně s úsměvem poznamenal, dokud je Vrba ve veverkách, je dobře.
Z ruských spisovatelů jsme mluvili o Tolstém, o kterém pravil, že si ho velmi váží. O hercích komických úloh říkal, že to jsou dobrodinci lidstva a o Švejkovi žertovně poznamenal, že v cizině myslí, že je to náš národní hrdina.
Také měl rád květiny ve žlutých barvách, říkal, že je to barva slunce. Okolo bytu měl samé police plné různých knih a mnoho cizojazyčných.
Hned v první polici mezi tím množstvím měl Ottův naučný slovník, u kterého jsme se jedenkrát zastavili proto, že jsou to velmi cenné a poučné knihy.
Také přišla řeč na naši armádu a on pravil, že jistá část lidí zavrhuje naši armádu, naši brannou moc a říkají, že to není potřebí a zapomínají, že jinde budou vysvětlovat naši výchovu jako zbabělost. A pravil: Musíme mít armádu přesto, že máme společnost Chelčického a jiných organizací. Ukolébáme se myšlenkou, že už nebude válek, ale pamatujte si: Francie čekala na odvetu 40 let, Německo tak dlouho čekat nebude. O mládeži pravil, je dobře, když pěstuje jakýkoliv sport, že ji to odvádí od hospod a alkoholismu. Řekl: Alkohol je útěcha nešťastných, kteří jsou poznamenáni smrtí.
K Husovým oslavám: v málokterém národě je tak vyostřený náboženský boj, kde bratr proti bratru přes varovný hlas dějin. Jistě byly chyby na obou stranách a potom musíme se dívat na to vše očima 15. století.
Také mi ukazoval práce Mistra Bílka, kterého měl velmi rád, on velmi často za básníkem chodil, byli velicí přátelé a říkal, že takových umělců by si měl národ vážit. Při tom hovořil o plaketách Mistrových, které byly pověšeny nad psacím stolem, že i ty mohly být jako návrh na naše peníze.
Také jsem mu říkal, že někteří lidé se zabývají spiritismem, kde pracují se stolečkem a on pravil: to je věda, která je tak stará jako lidstvo samo. Má se vše ponechati vědcům a co naši lidé s tím dělají, je nesmysl.
Jedenkráte četl básník nějaké cizí noviny, když jsem tam přišel, pravil: Bolí mě srdce, když čtu tyto noviny a přirovnávám. Neumíme v tom ještě chodit. Většina našeho pokrokového občanstva a učitelstva měla by se přeorientovat a neprovozovat politiku, jakou bylo možno provozovat do převratu. Naše republika potřebuje teď politiku jinou.
Bohužel zachovává se měřítko stejné ke škodě národa. Když první Američan Lindberg přeletěl v letadle Atlantský oceán z Ameriky do Evropy: To je slávy v novinách a mně to připadá, jako když kobylka na louce povyskočí.
Když měl přijet president Masaryk do Jaroměřic na své cestě po západní Moravě, zeptal jsem se, zdali se též zúčastní uvítání.
Litoval ho, že musí jezdit a stále se ukazovat, on že by to nemohl nikdy tak dělat a potom pravil: Vždyť on dobře ví, kde já zůstávám.
Až když přišla telefonická zpráva z Mor. Budějovic, že pan president chce se s ním v Jaroměřicích setkat, tak se uvítání zúčastnil.
Před oslavami šedesátin básníkových jsem přišel jako vždy a on pravil, když jsem odcházel, přijďte zase, až vám vzkážu, musím pryč.
Když bylo po oslavě jeho šedesátin, školník Rezek přišel, že mám jít k panu učitelovi, že v úterý přijel. Ten den jsem si chtěl nechat podepsat od něj jeho podobenku, když ve středu jsem zase k němu přišel, ale tu vidím ohromnou spoustu různých darů a gratulací na obou stolech, tak jsem od toho upustil.
Až následující sobotu už měl všechno uklizeno, jsem ho poprosil zda-li by mně podepsal jeho podobenku. Vezme ji do ruky a praví s úsměvem, to se vám stane, dívá se chvíli a povídá, tady se poznávám, kdežto na mnohých se ani sobě nepodobám.
Když jsem se mu zmínil, že velmi tu byl postrádán, pravil: Právě proto jsem ujel, po mé smrti, ať si dělají, co chtějí.
Také jsem mu řekl, že tragédka Národního divadla recitovala jeho básně a mluvil prof. Arne Novák. Slova básníkova byla: on je rozumný muž, nestranně posuzuje. Zajisté mluvil o všem dobře, ale poznamenal, že mnozí formy se chytili, do díla nevnikli. Byl zřejmě potěšen, ale převedl řeč jinam, aby co nejméně se mohlo o všem hovořiti.
Jak onemocněl, tak říkal, že lidský život je pěkný tak do šedesáti let a každý rok déle je veliký dar a že by potřeboval ještě alespoň 2 roky života na dokončení práce. Léčil ho p. doktor Šlechta a když viděl, že jeho stav je vážný, tak že zavolá p. prof. Sylabu z Prahy, ale básník mu řekl, že to není třeba, ale p. dr. Šlechta si to vše nechtěl jen vzít na sebe, co by mu to mohl někdo vytknout a p. profesora zavolal. (Pan Rezek mi potom říkal, já myslel, že jsem dušný, když do těch schodů jdu a zatím p. prof. Sylaba je na tom jako já.)
Pan prof. Sylaba přijel 5 dní před jeho smrtí a večer o 8. hod. šli s p. doktorem Šlechtou navštívit nemocného. Věděl jsem, že prof. Sylaba je tu, tak večer jsem čekal na jejich setkání. Poněvadž básník měl okna otevřena na ulici, slyšel jsem slova p. prof. Sylaby. Již dávno jsem si přál vás navštívit, ale nemyslil jsem, že se sejdeme ze takových okolností.
Poslední měsíc před smrtí nikoho nepřijmul. Říkal mi pan Rezek, že mu řekl, aby nikoho k němu nepouštěl. Pak Rezek byl stále s ním tehdy a že mu jeho přání i v noci spí. Jen p. dr. Šlechta a i já na jeho přání jsem měl stále docházet na 8. hod., ale v 10 odpoledne normálně ve středu a sobotu. A tak také v tomto posledním měsíci, jak jsem přišel do prvního pokoje, vidím, že na okně jsou hromady popsaných papírů. Tak se ptám p. Rezka, co se děje. On pokrčil rameny a ukazoval na kamna, že všechno pálí. Pravil: Chodíme spolu okolo a on ukazuje, co mám vzít. A také skončila i několikaletá práce, o které mi řekl, že by potřeboval ještě aspoň 2 roky života.
Při poslední návštěvě v sobotu 23. března v 10 hodin dopoledne jsem mu přál, aby Bůh ho pozdravil (všiml jsem si, že jeho obličej se barví do fialova) a on odpověděl: Život je složitý, po dvakráte mi stiskl ruku a přijďte zase jako obyčejně ve středu.
A v pondělí 25. března 1929 po 11. hod. dopoledne zemřel. Dům, ve kterém bydlel, byl původně nízký přízemní a majitelem byl p. Knesl, pekař – člověk velmi pokorný, ten jej přestavěl a byl rád, že básník Otokar Březina u něj bydlí.
Otokar Březina u něj bydlel v prvním poschodí.
Vzpomínky na básníka odeslala paní Hana Prázdná, Trhové Sviny paní Libuši Fňukalové dceři Bohumila Čapka.
